Milada Součková - První písmena

Autorčin životopis lze nalézt pod následujícím odkazem: https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=864&hl=sou%C4%8Dkov%C3%A1+

Svou prozaickou prvotinu První písmena vydala Součková roku 1934 vlastním nákladem. Pro autorku se tyto prózy staly zásobníkem motivů pro budoucí použití, především pro velký dvojromán: Odkaz, Zakladatelé. Tituly těchto románů zároveň charakterizují celou povahu její prozaické tvorby: na jedné straně stojí autorčin smysl pro experiment, destrukce literární konvence, na straně druhé hluboká znalost literární tradice a k ní příslušejících literárních struktur. Souboj Součkové s tradicí je však soubojem poučeným a respektujícím protivníka: "Od dětství jsem obdivoval klasické a současné romány, a když mi bylo šestnáct let, přál jsem si je psát, a zároveň jsem věděl, že tak, jak jsou psány, nikdy je psát nemohu" (MILOTA 1995: 115). Kritizuje a zároveň obdivuje: "Fuj, mně se to nelíbí, ale žasnu, jak někdo dovede v románové formě uskutečňovat své úmysly a umění" (MILOTA 1995: 115). Je si vědoma, že i tradiční bylo kdysi avantgardním. Jisté věci si však již odžily svůj čas.

Z autorčiných próz jsou První písmena tematicky i kompozičně nejvágnější. Text bývá označován jako souhrn iniciačních etud v málosyžetové próze (MILOTA 1995: 92). Spojuje zde experimentální techniky a kompoziční nezvyklosti s dokumentárností a autobiografičností (prózu prolínají osobní a rodinné motivy). Autorka narušuje jazykové a literární normy. Typické jsou skoky a převraty v časové, kauzální a dějové posloupnosti, neustálé prolínání fikce metatextuálními pasážemi[1], zanedbávání pravidel syntaxe. Porušená interpunkce napomáhá různosměrnému putování v čase a prostoru.

V surrealismem inspirované próze autorka využívá techniku proudu vědomí. Text působí jako jazyková nápodoba projevů nesoustředěnosti. Svět je konstituován z útržkovitého, rozmazaného[2], nestálého vidění. Vzpomínky jsou děravé, neúplně evokované. Často vychází z opravdových obrázků[3] a fotografií. Její narativní technika se přibližuje spíše technice malby než posloupnému slovnímu záznamu.

Součkové jde o nové, výraznější a plnější vyslovení životní reality. Zkoumá skutečnost tak upřímně a do takové hloubky, jak jen dovede: "Kdybych měla čas, chtěla bych napsat přepsání vlastní prózy - opravdu, teď teprve vidím, jak by člověk měl napsat lidský příběh. V mé práci je ještě příliš mnoho literární konvence. I Joyce to vzal jen tak pod povrchem, může se jít hloub, ale ta pitomá literární konvence brní člověku jít do poznání" (MILOTA 1995: 118). Tematizuje triviální záběry: "popolezli dál škvor a holčička[4]" (SOUČKOVÁ 1995: 10). Románovou literaturu Součková chápe jako literaturou umělou, odráží vybásněný a neautentický text.

Slovo chápe jako tělotvorné. Je natolik mocné, že je schopno vytvořit život. Součková se snaží o překročení dichotomie označovaného a označujícího. Slova mají ztratit znakovost a stát se tím, k čemu odkazují. Text se má rovnat soudobé životní realitě, vytvořit skutečnost téměř hmatatelnou[5]. Nad slovem, jeho původem a funkcí se neustále zamýšlí: "Zdržujeme se s tím dítětem poněvadž ačkoliv si při tom hraje chce aby panna byla živá silnější a mocnější než Tony než Vondráčková" (SOUČKOVÁ 1995: 45). Umělecká práce má být věcí neustálé činnosti, dohotovování. Ostatně celá kniha je uzavřena výzvou: "pojď, nemůžem tu přece zůstat stát! (SOUČKOVÁ 1995: 85).

Kniha je rozdělena do pěti částí: Iniciála, Kousek pštrosího pera[6], Ulice, Písmena, Epilog. První část, Inicála, začíná skutečně iniciálou: "INICIÁLA první velké písmeno A, začátek má být řádný odhodlaný" (SOUČKOVÁ 1995: 7). Vychází z ustáleného pořadí písmen: začíná písmenem A. Následně se však místo k iniciále (trvale dělivá buňka) uchyluje k prvku (nejjednodušší složce celku dále nerozdělitelné)[7]: "cé prvek" (SOUČKOVÁ 1995: 7). Z takových částí se snaží vystavět své první slovo i každý další text. Jako první slovo volí latinský lexém cinis[8]. Poukazuje tak na různé kulturní a literární tradice, do kterých se řadí[9]. Závěr Iniciály poskytuje i východisko pro následující části: "Holčička je oblečená. Může si hrát. Může jít na ulici. Nebude jí zima[10]." (SOUČKOVÁ 1995: 29). Celá kniha je uzavřena výzvou: "pojď, nemůžem tu přece zůstat stát!" (SOUČKOVÁ 1995: 85).

Svou metodou reaguje Součková proti tomu, co má být považováno za realismus a psychologii a co v konečném výsledku odděluje spisovatele i čtenáře od živé skutečnosti. Dělala prózu jinak: "Je jako malíř, který dovede perfektně nakreslit ruku, ale proč by to dělal, když živá ruka existuje hned vedle?" Ačkoliv nezaložila školu, stala se pro českou literaturu inspirující osobností. Nevytyčila cestu, ale osvětlila možnosti (MILOTA 1995: 114-118).

Prameny

SOUČKOVÁ, Milada (1995): První písmena, Praha: ERM

Literatura

MILOTA, Karel (1995): doslov, in První písmena, Praha: ERM, s. 89-118

HLADKÁ-STOLZ, Zuzana (2001): Tvořivá slova Milady Součkové, in Neznámý člověk Milada Součková (sb. z konference v Českých Budějovicích 9.-10. 2. 2000), Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, s. 22-33

Dostupné online: https://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/2001/NZMS/4.pdf [17. 4. 2020]

[1] Netradiční literární postupy, které narušují běžné vypravěčské iluze, přerušují, zpochybňují děj, diskutují o něm se čtenářem, uplatnili již Čapkové v prózách Krakonošovy zahrady, najdeme je také u Vančury, Weinera.

[2] "Takhle mluví, není všemu rozumět, člověk poslouchá poslouchá a všechno se nedozví" (SOUČKOVÁ 1995: 58).

[3] Příkladem může být popis Jidáše na s. 61.

[4] Škvor je umístěn na prvním místě.

[5] Na druhou stranu je fikce vždy znovu demaskována jako fikce. Vypravěč připomíná, že jsme stále v literatuře, nikoli v životě (MILOTA 1995: 103).

[6] Asociace zde vyvolává pohled na pštrosí pero, jeho pohyb, cesta. Motiv pera se později v textu opakuje (na s. 35).

[7]Součková získala přírodovědné vzdělání.

[8] Cinis znamenající v překladu prach, popel, může symbolizovat znovuzrození či odkazovat k biblickému mýtu o původu člověka z prachu. Jak na začátku, tak v závěru prózy se navíc ocitáme na hřbitově (HLADKÁ-STOLZ 2001: 24).

[9]V českém literárním kontextu můžeme zařadit autorčin koncept tvořivého slova do tradice poetismu. Navazuje na poetistické zaměření na smysly člověka. Křesťanská tradice chápání slova jí poskytuje koncept slova mocného natolik, že vytvořilo život a svět, a také pojetí slova, které je současně činem. Antická tradice ji poskytuje bohatý repertoár úvah o pravdivosti, charakteru a svébytnosti slova.

[10] Ve čtvrté části se ocitáme na kluzišti.