Ladislav Fuks – Spalovač mrtvol
24.9. 1923 Praha - 19. srpna 1994 Praha (70)
prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě - téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, alegorií, a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil.
Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevilo v několika jeho knihách.
Největší životní krize - na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomil svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožíval citelněji, jelikož sám trpěl silným pocitem ohrožení. Mnozí literární kritici si později často kladli otázku, jak je možné, že se Ladislav Fuks, jako nežidovský spisovatel, dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla. Odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval. Tímto jeho silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy - Mí černovlasí bratři.
Po dokončení gymnázia pracoval Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce pokračoval ve studiu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se věnoval filozofii, psychologii a dějinám umění. Studia zdárně ukončil v roce 1949. Poté pracoval řadu let jako úředník v papírnách a v polovině padesátých let se stal zaměstnancem Státní památkové péče na zámku Kynžvart. Sbírka kuriozit, která na tomto zámku zůstala po knížeti Metternichovi, Ladislava Fukse natolik nadchla, že on sám později vytvořil něco obdobného v pokoji bytu v Bubenči, kde bydlel, a tento jeho nesourodý soubor morbidních bizarností se stal už za jeho života legendou. Po jeho smrti se do bytu podívala fotografka Blanka Kropáčková, která pracovala v Památníku národního písemnictví. byt byl spíše vetešnictví, obrovské knihovny plné knih, prach, vycpaná zvířata, stěny plné obrazů, lidské lebky, velká zrcadla.
Od roku 1959 byl Ladislav Fuks zaměstnancem Národní galerie a v roce 1963, tedy až ve svých čtyřiceti letech, vydal konečně svou první knihu - Pan Theodor Mundstock. Tento jeho vstup na pole literárního umění byl doslova bleskem z čistého nebe a z Ladislava Fukse se stal během velmi krátké doby jeden z nejuznávanějších spisovatelů nejen tehdejšího Československa, ale i Evropy. Koncem šedesátých let ale podlehl Ladislav Fuks politickému tlaku a stále zřetelněji se stavěl na stranu vládnoucího komunistického režimu. Poskytl spoustu rozhovorů do novin, v nichž chválil socialistické zřízení, stal se členem normalizačního Svazu spisovatelů a jeho servilita vůči mocným komunistickým funkcionářům byla mezi jeho literárními kolegy pověstná. Dopouštěl se také literárních poklesků, z nichž asi tím nejznámějším je Návrat z žitného pole. Tím vším si zřejmě Ladislav Fuks zajišťoval možnost žít si po svém. To, jak viděl tehdy on sám sebe, nejlépe dosvědčuje právě Návrat z žitného pole, v němž se objevuje scéna, kdy kůň, kterému propůjčil autor své jméno Fuks, dostává nový chomout. Dva z jeho románů (Myši Natalie Mooshabrové, Oslovení z tmy) jsou zařazeny do literatury science fiction. Jeho ženou se stala bohatá Italka Giuliana Limiti a svatba proběhla v bazilice Santa Maria Maggiore v Miláně. Blahopřání k sňatku tehdy zaslal jak papež Pavel VI., tak i předseda Italské komunistické strany Palmiro Togliatti. Ladislav Fuks však na svatební hostině svedl rumunského číšníka, s nímž ze svatby uprchl a patrně i strávil noc. Když se poté dostal do Prahy, nechal se hospitalizovat na psychiatrii, aby unikl před svou rozezlenou novomanželkou. Posledním jeho velkým dílem byl obsáhlý román Vévodkyně a kuchařka. Ladislav Fuks zemřel 19. srpna 1994 ve svém pražském bytě. Jeho tělo bylo objeveno až dva dny po úmrtí. Našel ho jeho blízký přítel číšník Vilda Horváth, který mu nesl poštu.
Soudružka Růžena Grebeníčková (literární historička) - neoprávnění přisvojení židovské tématiky, okopíroval Weilův život s hvězdou a do děl ukryl homosexuální úchylku a tím znásilnil židovské téma.
1967
Děj je chronologický, 15 kapitol
Propojuje reálný svět s iluzemi, sny a halucinacemi (návštěva tibetského vyslance). Změna člověka, pod vlivem historických událostí a nátlaku, od mírumilovného člověka, který má rád svoji rodinu až po vraha, který ji celou zabije, ideologie moc
Motiv: Informování o vlivu hrůznosti války na lidskou psychiky
Místa: Praha, Krematorium, Kasino
Čas: Období okupace Čech Nacistickým Německem (1937-1938)
Vypravěč: er-forma, svět vnímáme hlavně očima Koprfkingla,
Postavy: Karel Kopfrkingl
zaměstnanec krematoria, vystupuje jako umírněný a tolerantní člověk, podivín, živitel rodiny, abstinent, velice pečlivý, vzdělaný v literatuře i v hudbě, milující manžel i otec, velmi oddaný́ své práci a také́ ovlivněn svou prací. např. vyprávěl, jak je lidské tělo spalováno, když se konala rodinná́ oslava či Štědrovečerní večeře, neustále romantizuje (manželce říká Lakmé, nechává si od ní říkat Roman, používá výrazy jako nebeská, nadoblačná, něžná, čarokrásná), pilný́ zaměstnanec krematoria, posléze vrah, udavač, rasista, násilník
William Reinkle: přítel Kopfrkingla, Němec, člen NSDAP, nacistický fanatik, přemlouvá Kopfrkingla ke vstupu do strany, egoistický, manipuluje s lidmi
Marie (Lakmé): žena pana Kopfrkingla, hodná, Milá, tichá, Židovka
Mili: 14letý syn, toulavý, šikanovaný
Zina: 16letá dcera, klavíristka, nadaná
Další postavy: doktor Bettleheim, pan Strauss, pan Dvořák, personál krematoria (Vrána, Beran, Zajíc, Lišková)
JAZYK:
Jazyk je striktně spisovný, a to i v řeči postav. Působí trochu uměle a tím děsivě. Opakující se motivy: Růžolící dívka v černých šatech, starší žena v brýlích, starý muž s červeným motýlkem, černé šaty s krajkovým límečkem (Zina i Lakmé), hysterická žena a flegmatický muž, reklama na opravnu závěsů. Časté opakování variací jedné a té samé věty (Jsem abstinent, Chudák syn našeho souseda alkoholika, Mili spal ve stohu). Toto opakování navozuje dojem hry na jevišti s omezeným počtem herců, kteří se objevují v různých rolích na stále stejné scéně. Často používá neobvyklá oslovení typu nadoblačná, nebeská.
Dílo je psáno pomocí složité metafory a symboliky
Často se objevují německé výrazy a prostředí není zbytečné popisováno
Poklidný děj se postupně zrychluje a na posledních 20 stranách vrcholí - smrti členů rodiny jsou velmi rychlé a nečekané - jsou předkládány velmi stroze hororovou atmosféru navozuje prostředí krematoria, opakující se motivy smrti, pohřbů a spalovacích pecí. používají oslovení (čarokrásná),
spisovní čeština, věty jsou jednoduché i souvětí, přímá řeč, monology (hlavní postava), cizí slova (z němčiny), nářečí (gatě), archaismy (almara)
Makaronismus (= úmyslné a záměrné míšení a střídání více jazyků a tvorba cizích koncovek slov v mluvené i psané komunikaci) - (něco česky, něco německy), oslovování lidí zdrobnělinami (Zinuška), oslovování vznešenými přídavnými jmény (drahá, nebeská, něžná, blažená).
Další díla: Mí černovlasí bratři, Pan Theodor Munstock (psychologický román, žid, schizofrenie; společnosti se líbí 1963), Zámek Kynžvart, Vévodkyně a kuchařka
Děj
Spalovač mrtvol je novela s psychologickými, hororovými a groteskními prvky
Československo, časově od počátku mnichovské krize až po druhou světovou válku. Prostředí, kde se scény odehrávají, se mohou rozdělit do tří hlavních kategorií: domácnost hlavní postavy, pražské krematorium a ostatní expozice, mezi které patří zoologická zahrada, restaurace U Hroznýše, panoptikum voskových figurín, pražské Kasino, boxový zápas či petřínská rozhledna. Mimo závěrečné scény lze z textu usoudit, že se vše odehrává v Praze. Hlavní postavou je pracovník pražského krematoria ve Strašnicích Karel Kopfrkingl, Členy jeho rodiny je žena je Marie, kterou však přezdívá Lakmé, dcera Zina, syn Milivoj a kočka Čarokrásná. Kopfrkingl v příběhu vystupuje jako aktivní prvek, kdežto ostatní členové domácnosti mají roli pasivní, mnohem přesněji a výstižněji trpící. Další aktivní postavou v díle je Wilhelm Rainke, člen Sudetoněmecké strany a fanatický nacista, jenž svou manipulativní hrou zcela ovládne svého dávného přítele Kopfrkingla. Mezi významnější vedlejší postavy patří doktor Bettelhaim a pracovníci krematoria, z nichž nejvýraznější je morfinista Fenek. Dále se v příběhu objevuje neustále hádající se manželská dvojice. Emocionálně labilní žena,
která v každé scéně pojmenovává či poukazuje na skryté zlo a nebezpečí, je vždy vyhnána
svým rozzlobeným mužem ze scény.
Budhismus: Ladislav Fuks nebyl prvním autorem, který v české literatuře užil prvků či úvah
spjatých s buddhismem. Spalovač mrtvol je však prvním českým literárním dílem, ve
kterém buddhistická filozofie hraje podstatnou úlohu. Před vydáním Spalovače mrtvol byly
buddhistické prvky použity v dílech Noc s Hamletem (Vladimír Holan), Zbabělci (Josef
Škvorecký), Studené slunce (Jiří Mucha) či Případ Zlatého Buddhy (Josef Nesvadba).
Obecněji indickými tématy se inspirovali již v 19. století čeští spisovatelé Jan Neruda,
Svatopluk Čech či Jaroslav Vrchlický. Ve světě byl tento trend mnohem častější než u nás. Ve východním bloku, včetně Československa, byl tento vliv z politických důvodů omezen. Tibet a buddhismus všeobecně tudíž nebyl v době, kdy byl napsán Spalovač mrtvol, pro československého občana zcela neznámou zemí ovšem jisté je, že přesto mohl působit svou vzdálenou kulturou dojmem exotičnosti a tajemna. Jediný zdroj buddhismu zmíněný v novele Spalovač mrtvol je blíže nespecifikovaná kniha francouzské spisovatelky Alexandry David-Neélové. V Československu před druhou světovou válkou vyšly v českém jazyce (Kopfrkingl měl jen české knihy) její čtyři díla: O žebrácké holi do svatého města, Mystikové a mágové v Tibetě, Mipam, lama s Paterou Moudrostí a V zemi lupičůkavalírů: Horní Tibet: první cesta Pařížanky do Lhassy. Pokud tedy Kopfrkingl četl knihu o Tibetu od této autorky před druhou světovou válkou, muselo jít o některý z výše uvedených titulů.
Kopfrkinglova filozofie
Ladislav Fuks ve svých pamětech popsal hlavní postavu jako vzorného manžela,
"který miluje ženu a děti, rád zdůrazňuje svoji čistotu, je abstinent, nekouří, nemiluje jen
lidi, ale i zvířata, jejich kočka je členem domácnosti a jeho filozofií je, aby nikdo
nestrádal. Teoretickým základem jeho filozofie je omezená představa buddhismu. S tím souvisí užívání termínů převtělování, éter, utrpení a reálií z Tibetu. Významnost buddhismu podtrhuje scéna ze závěru knihy, kdy Kopfrkingl blouzní v představách, že se stal vyvoleným Dalajlámou. Můžeme předpokládat, že Kopfrkingl přišel do styku pouze s tibetským buddhismem.
Duše
Kopfrkingl rozumí pojmu duše ve třech významech. Především jím jednak
eufemisticky označuje osoby: "Je to stará dobrá duše.", jednak ji chápe jako entitu, která
po smrti znovu absolvuje koloběh znovu vtělování:
"Když je nebožtík proměněn, jeho popel se nasype támhle do těch plechových válců. Jsou to takové trochu zúžené nádoby, výška je 23 cm a průměr je 16 cm, je to normalizované, i na to je jakýsi zákon. Ale duše se tam nedostane,' pan Kopfrkingl se usmál, 'nevznikla proto, aby byla v plechu, ale v éteru. Zbavena pout utrpení, osvobozena, osvícena, podléhá jiným zákonům než zákonům těchhle plechových válců, putuje do dalšího těla."
Kopfrkingl věří v převtělování duší i u zvířat, což lze nejlépe doložit v jeho proslovu při kuchání štědrovečerních kaprů: "Ty si ty jejich duše vezmeš,' usmál se na Miliho a z knihovny vyňal knihu o Tibetu, 'budeš si s nimi hrát, jak to děláš odmalička. Ale to pravé kapří duše nejsou, to se jen tak říká, jsou to měchy. Jejich pravé duše se už možná právě v této chvíli převtělily,'
Kopfrkingl však pojmu duše používá ještě v jednom významu, a to ve slovním
spojení "germánská duše", které se naučil od přítele Williho. Používá ho ve smyslu
dokonalé vlastnosti, často také v protikladu k Židovství: "Nejsem sice Žid, jsem čistá
germánská duše."
Bůh
Koprfkingl často užívá slov Pánbůh, zaplaťpánbů:
"Pánbůh to však zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš. Když ho stvořil z prachu a milosrdně mu dopřává, aby po všech těch strastech a trýzních, které mu život přinesl a uštědřil, po všech těch zklamáních a nedostatcích lásky..."
Z této ukázky je patrné, že dotyčný věří nejen v Boha stvořitele, ale dává mu zásadní moc zasahovat do spásy. Božsky Kopfrkingl pojmenoval i svou dceru Zinu. Jméno je odvozené z řeckého jména Zeus, což se může překládat ve významu jako Diova či božská.
Kombinace víry v nadřazenost árijské rasy s buddhistickým učením o
nenásilí není přípustná, neboť se navzájem vylučuje. Pouze psychicky nemocný člověk se
může pokoušet o spojitost nespojitelného.
Kremace a krematorium
Kremace mrtvých má ve filozofii Koprfkingla ústřední význam. Svou práci
spalovače mrtvol natolik zbožňuje, že si nechává z listů zákona o kremaci ze 7. 2. 1921
svázat v knihu. Kremaci nepovažuje pouze za materialistické proměnění těla v prach. Žeh
je nejrychlejší způsob oddělení těla a duše, která může vzlétnout do éteru. Samotné
krematorium, které je často doplněné přístavkem chrám smrti, v textu působí jako skutečná
svatyně: "Je to, pane Dvořák, nejsvětější okno světa. Když jím pohlédnete, uvidíte přímo do kuchyně smrti, do dílny samého pánaboha, když se v ní duše odlučuje od těla a vzlétá do éteru." Kopfrkingl lituje ty, kteří se po smrti nedostanou do žárovišť a místo toho jsou pohřbeni do země, protože se tím zpomalí rozklad těla a tím vzlétnutí do éteru: "...Vezou ji asi na Malvazinky, tam je hřbitov. Chudák, přijde do země."
Kopfrkingl zpopelnění doporučuje i u zvířat, protože se provádí v Tibetu. V Tibetu
se provádí mnoho způsobů pohřbívání. Důraz na pohřbívání žehem tudíž není původní Kopfrkinglova myšlenka, nýbrž má kořeny v tibetské (buddhistické) kultuře. Kopfrkingl to ostatně přiznává, když doporučuje zpopelnění u zvířat, protože se provádí v Tibetu. Originalita v jeho filozofii však spočívá v tom, že zatímco v Tibetu si žeh mohou dovolit pouze ti nejvyšší, Kopfrkingl by tento způsob dopřál všem tvorům na Zemi.
Spása
Roli spasitele vidíme v závěrečné scéně, kdy Kopfrkingl blouzní v představě, že se stal spasitelem lidstva. Pokud budeme krematorium interpretovat jako skutečný buddhistický či křesťanský chrám, který slouží ke spáse, pak musíme rozumět existenci vyhlazovacích táborů, jejichž existence je pouze symbolicky naznačena, jako prostředku k vysvobození celého lidstva: "Šťastné lidstvo. Spasil jsem je. Jistě už nikdy nebude na světě pronásledování, nespravedlnost a utrpení, jistě už ne, ani koně Pánové, teď nastává ten nový řád."
Podle Kopfrkingla můžou dospět ke spáse (k nirváně) nejen buddhisté, ale i světci:
"To je možné jen po smrti,' usmál se pan Kopfrkingl a lehce mávl rukou, 'jen po smrti v životě věčném. Když se už člověk dál nepřevtělí, ale dojde cíle. Dál se už nepřevtělí, dojde cíle leda nějaký faraón, světec, dalajláma...' "
Kopfrkingl věřil všemu, co četl. Mimo knihy o Tibetu musel znát i biblické příběhy a věřit v ně, což dokládá následující výrok: "Jen dvěma lidem v dějinách, kteří byli opravdu mrtví, bylo dopřáno, aby v rakvi obživli, a to byla dcera Jairova a Lazar. Ale to byly výjimky, to byl zázrak."