Jakub Deml - Moji přátelé, Tanec smrti

JAKUB DEML (1878-1961)

• Kněz, básník, spisovatel
• Surrealismus - sny jsou důležité pro psychoanalýzu; v nevědomí se skrývá
• Další díla: Šlépěje, Mohyla, Hrad smrti, Podzimní sen, psal hodně o Březinovi

Moji přátelé

• 1913 Je to soubor básní v próze - volná kompozice, ale objevuje se i rým.
  Autor se přenáší do světa rostlin, zejména květin a hub, se kterými hovoří, oslovuje je jako přátelé, sestry a bratry.
  Jedná se o intimní, přírodní i milostnou lyrizovanou prózu - velká míra subjektivnosti.

Obsahuje lyrické prvky:

• personifikace - hovoří k nim jako k lidem a připisuje jim lidské vlastnosti a činy
• apostrofy - autor každou květinu oslovuje, někdy i jako svou setru, bratra, přítele...
• prosopopeia - neživá věc hovoří zpátky k člověku
• některé nejsou apostrofy - jíva, platan ...
• rostliny jsou na stejné úrovni jako autor, oživuje svět, v kterém se pohybujeme, vše živé hovoří s člověkem
• Květomluva
• symboly - květiny = různé lidské bytosti, někdy též konkrétní; moc to ale v interpretaci nepomáhá, nechává plynout asociace
  Tulipán, Ledové květy - autoportrét
  Kapradina - matka
  Čekanka - Matylka - Demlova sestra
  Fiala noční - Weisenberegrová - Demlova milenka
  Lilie bílá - S. K. Neumann
  Mateřídouška - Erben
  Čičorečka - Němcová
  Borovice - Březina
  Muchomůrka - Čelakovský
• Lanýž - Spisovatel se ho ptá, kolik času musí uplynout, než jádro vlašského ořechu bude větší než lidský mozek.
  Muchomůrka - Autor ji chválí, že má krásu i jed, obě od Boha. Krásu pro rozkoš a jed pro obranu.
  Pampeliška - Užitečně tráví život. Dobývá světlo a zachycuje co nejvíce rosy.
  Brambořík - Autor se ptá, co mu udělali lidé, že se od nich tak odvrací? Až bude starší, pozná, že lidé ubližují nejvíce z nevědomosti.
  Vlčí mák - Vypráví mu příběh. Potká slepou dívku. Ptá se jí, jestli už milovala, ona odpovídá, že očima ne. Oslepla, když byla malá, nepamatuje si ani, jaké je nebe. On říká, že sice vidí lilie, města, nebe, ale ve skutečnosti nevidí. Rozdíl mezi nimi je v tom, že autor věří. Ne proto, aby mohl více vidět, ale proto, aby mohl více milovat. (ptá se na to podstatné, chce poznat tuto bytost, chce se v rozhovoru dostat k jádru věc; naivita něčeho snového)
  Přeslička - Miluje ji, protože je poslední svědkyní doby, kdy nebyli lidé.
  Maceška - Nehodila se mu do kytičky. Spisovatel tím myslel asi na svoji macechu.
  Pomněnka - Její prostota je záviděníhodná.
  Třtina - nepevnost, zamrzne do ledu
• Mnoho přirovnání na základě podobnosti = metafory: ječmen - má copánky, jitrocel - sídlí ve vysokém minaretu, lístky kopretiny - bílí andělíčci apod.
• Forma: du-forma - velmi vzácná v literatuře, má apelativní charakter, ich-forma.
• Není děj, nesyžetová forma.
• Je tvořeno asociační metodou.
• Vyjadřuje svou lásku nejen k přírodě a ke květinám, ale i k lidem a Bohu.
• Zachycuje lidské vlastnosti, činy a vztahy, nutnost lásky a obdivuje krásu celého světa.
• Sestavuje jakýsi "lidský herbář", ze kterého dýchá touha po harmonickém společenství lidí i přírody společně.

Tanec smrti

• Jakub Deml v této knize vypráví své sny, každá kapitola představuje jeden sen. Soubor povídek, 1914

Světlo věčné: V první povídce se autor prochází městem a dívá se na něj, vše se mu zdá neporušené, tiché. Najednou se mu zjeví mrtvý člověk, a tak se procházejí spolu. V tom okamžiku však celé město mizí a autor se objevuje v temné chodbě. Za ním je hrob jeho mrtvého přítele a před ním východ. Mrtvý ho přemlouvá, aby šel za ním, za světlem, ale autor se bojí. Má strach, že půjde za své hříchy do pekla. Mrtvý mu ale praví, že se očistí v očistci. Hlavní postava se tedy vrhá za mrtvým. Zjevení, zazářivši v nejsilnějším světle, a já, ubezpečiv se, že není pro mě pekla, vrhl jsem e do tohoto Světla jako do propasti.

Bílý medvěd: Hlavní postava se ocitá, neznámo jak, v tmavé místnosti. V jizbě, kde stěny a strop nejsou o nic útulnější než v městském chudobinci. Mimo kufru na zemi, nebylo zde žádného jiného nábytku. S jistotou tušil, že ho v této kobce čeká jen smrt. S ním v místnosti bylo ještě něco, či spíše někdo. Bílý medvěd. Chce tedy medvěda zabít bombou, kterou nalézá v kufru, tušíc, že sám je ztracen. Nakonec však ten strašný tvor, bílý medvěd, pokřižovav se tlapou, prosí, jestli by se mohl zabít sám... "Bratře!" vykřikl autor, padaje k zemi v náhlém poznání.

Člověk v rouše fialovém: Krátká povídka na dvě stránky je o tom, jak jedna osoba ve svých mukách zvolala: Kdo to za mě trpí?! A druhá jí odpovídá: Blahoslavený ten, za koho trpíš. Nikdo z diváků těmto slovům nerozuměl. Tu zjevil se člověk ve fialovém rouše, pravil: Nahý jsem byl a přioděli jste mě! Poutník, který procházel kolem do Svaté země se otázal, kdo ho přioděl a člověk opět pravil: Krev zavěšená proti slunci jako šátek dává barvu fialovou, a jedna rána hojí druhou ránu. Poté zmizel a poutníka nenáviděl za to celý svět.

Orlové: Povídka začíná otázkou, smí-li tu někdo zůstat. Myšleno na světě, když každého jednou pohltí smrt. Autor zde debatuje sám ze sebou, jak to, že si nevšiml, že všichni už odešli a on zde na světě zůstal sám. Nakonec v dálce zahlédl linie bytostí letících. V tu chvíli ho napadla myšlenka, ať se skryje, že se to blíží jeho záhuba. Myšlenka druhá byla o tom, že není dobrého Boha, jest jen Zlo. Autor se celým tělem rychle přitiskl k zemi, poté snažil se myslet na něco jiného - na ženu, nazývá ji paní X., litoval, že ji nestihl navštívit dříve, než také zemřela. Nakonec ho orlové zahlídli a letěli k němu. Když ho míjeli, jeden z nich mu pohlédl do očí a autor pochopil - byli síla, řád a dobrota. A on se zalekl, že ho s sebou nevezmou, že by ho zde mohli nechat napospas jeho smrti.

Jed: V této povídce píše autor o tom, že není básníkem, nýbrž kupcem. Vlastní malý obchod se smíšeným zbožím. Přemýšlí nad tím, jak se jeho otec dostal do stavu kupeckého, jeho myšlenky se ubírají nad smrtí matky a po té příchodu macechy. Vzpomíná na své nelehké dětství. Tu opět se odehrává děj v krámě, kde autor stojí se svým přítelem, který se před jeho očima mění v ďábla a s úmyslem zabít po něm hodí hrst mouky - jedu. Do krámu přichází jeho otec a ještě někdo, kdo ho má rád, a však autor už jim nestihne nic vysvětlit, umírá.

Cizinec: v noci zaklepal na autorovi dveře. Sedl si na židli a začal vyprávět svůj dlouhý příběh o tom, jak byl na návštěvě u své hraběnky S., sedl si v prázdném sále do křesla a sundal si obličej, prohlížeje si ho - měl bledou pleť, oči zavřené, vlasy bezvládné. Tu po schodišti vystupoval muž v uniformě s šavlí po boku, v první chvíli ho nepoznal a šavli tasil, naštěstí si však neznámý muž, podle jeho vyprávění, stihl obličej nasadit zpět a stráž ho poznala, maje za to, že se stala obětí své okamžité halucinace. Tak cizinec dovyprávěl svůj příběh, zvedl se a při odchodu děkuje, že si autor jeho příběh vyslechl, jako jediný, až do konce a odešel.

Hrající revolver: Autor, jako sedmileté dítě, vyslechl muže ze sousední vsi, jak vypravoval, jak někoho z jeho známých poté a té cestě, potkala smrt. A od té doby autor věděl, že cesta sem vedla pokaždé křižovatkou smrti. Ve chvíli, kdy onen soused osudovou větu řekl, autorův otec i matka zbledli. Tušili snad, co se odehrává v duši dítěte? Stal se tak věštcem smrti. Neměl nepřátel. Stal se knězem. Nakonec šel autor cestou mezi zahradami ke svému příteli, když k němu došel, spatřil v jeho očích děs a když se otočil, byl jen dva kroky od hlavně. Zbraň hrála jakýsi vojenský pochod. Vrah se jen usmíval a já věděl, že při některém tónu houkne rána.

Noc: V předposlední povídce autor vypráví o tom, že je lepší přiklonit se k náboženství než k zemi. A to proto, že člověk, jemuž byly odňaty nohy, který se narodil mrzáčkem a jím podobní, jsou v očích světa méně cenní, anebo vůbec bezcenní. Autor zde vysvětluje, že: "není rozdílu mezi našimi sny a mezi naším životem, protože v nás samých není té přehrady jako mezi člověkem a člověkem." Jeho sen v této povídce pojednává o tom, že se vrátil domů z ciziny. Doma však už nikoho z rodiny nenašel. Všichni byli mrtvi. Našel zde pouze stíny z onoho světa. Povídka končí rozhovorem autora se svým snem a sen mu povídá: "Kdybych byl jenom tvým snem, byl bych, věru, smutným společníkem, jsem však i tvým Prorokem."

Metamorfóza: V poslední povídce, vypráví autor o své milované. Ve snu seděl v cele opuštěného kláštera a ona se mu zjevila a prosila ho, aby na ni nezapomněl. Po letech zjevila se mu znovu, už podruhé v podobě muže a ukázala mu obraz, na kterém stálo dvanáct Apoštolů kolem prázdného hrobu Panny Marie. Jednoho z apoštolů autor poznal, myslel si, že je to jeho matka. Nakonec seděl autor ve městě v žaláři, přišla jeho milovaná zahalená černou polomaskou, usmála se na něho a on jí padl k nohám. Byl to však také pouze sen a když nakonec autor svou milovanou potkal i ve skutečnosti, došlo mu, že právě své milované vždy byl a bude hoden.

• Rychlý děj, nevysvětlitelnost, autobiografické, prchavost/střih, procitnutí, časté odbočky
• Freud (sny) - přesun (jedna věc zastupuje jinou) a zhuštění (určitý typ metafory či metonymie)
• Sen vytváří určité symboly
• Sny a smrt - duše se odloučí od těla,
• Snáře se píší už od Antiky (nejznámější je Artemidóros)

Příběhy, které autor vypráví, jsou většinou pesimistické, melancholické, často zde mluví o bolesti, o smrti, temnotě, tmě, o mrtvých, ale také o bohu, víře a o kontrastu mezi těmito dvěma protiklady. Objevuje se zde metaforičnost, emotivnost, barokní jazyk, přetížená syntax, pomíjivost a marnost. Deml píše často mezi řádky a pouhým naznačováním vypráví příběh, jehož konec a vysvětlení si musíme často domýšlet sami. Jsou to těžko čitelné texty, nad kterými je třeba přemýšlet. Deml dává hlavním postavám místo jmen pouze začáteční písmena, např. hraběnka S., paní X. apod.