George Bernard Shaw – Pygmalion

Období: Světová meziválečná literatura 1914 - 1939

Dadaismus = Tristan Tzara, hravé, nesmyslnost života a války, hračky, šokovaní, burcování, koláže

Expresionismus = protiklad naturalismu a impresionismu, obavy o osud člověka, vlastní prožitky a vlastní pocity bez ohledu na jakékoli konvence, deformace reality, Kafka, Čapek, obzvlášť v Německu

Futurismus = Phillipo Thomaso Marinetti, Itálie, Rusko, v pohybu, rychlost, technika, žádná minulost, teorie osvobozených slov, ruší interpunkci, asociace

Vitalismus = oslavuje život, radost z drobností a krásy světa. Vznikl jako jistá reakce na hrozné zkušenosti vojáků v první světové válce

Ostatní autoři:

E. M. Remarque - Na západní frontě klid

Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka

Henri Barbusse - Oheň

Boris Pasternak - Doktor Živago

Ernest Hemingway - Stařec a moře

Autor:

1856 Dublin - 1950 Anglie

Z chudé irské protestantské rodiny. J

eho otec po obchodních neúspěších propadl alkoholu a mladý Shaw se tak musel protloukat životem sám, již od patnácti let se musel sám živit.

Jeho matka roku 1873 manžela opustila a odjela do Londýna, kde vyučovala zpěv. O tři roky později za ní Shaw přijel. Psal v té době články o hudbě do časopisu a vzdělával se jako samouk.

Propagoval norského dramatika Henrika Ibsena a od roku 1879 navštěvoval také akce různých filozofických a politických společností.

Roku 1884 založil společně s S. J. Webbem tzv. Fabiánskou společnost (Fabian Society), jejíž členové propagovali socialismus, ale odmítali násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem, a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou.V této době se George Bernard Shaw prosadil jako výtvarný, hudební a později i literární a divadelní kritik, psal pro londýnský časopis The World (Svět) a irský The Star (Hvězda), divadelní kritiky pak psal pro Saturday Revue (Sobotní revue).

Roku 1898 se Shaw oženil, ale děti nikdy neměl.Shaw se také neúspěšně pokoušel o vstup do politiky, jeho socialistické projevy před volbami roku 1904 odradily většinu voličů. Postupně navštívil Sovětský svaz (1931), Jižní Afriku (1932) a USA (1933), kde však sklidil velký neúspěch, protože přednášel o znárodnění amerického průmyslu.První romány G.B. Shawa z let 1879-1883 nebyly příliš úspěšné, tato poměrně nezralá díla se ovšem vyznačují odvážnou útočností a satirickými šlehy. Jejich hrdinou bývá často mladý výtržník, který pohoršuje měšťáky nesentimentální věcností i naprostou neúctou ke společenským konvencím a posvátným hodnotám.Pravé literární uplatnění našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladatelem moderního anglického dramatu a nejvýznamnějším anglickým dramatikem po Williamu Shakespearovi [23.4.1564-23.4.1616]. Debutoval roku 1892 hrou Domy pana Sartoria, po níž následovala řada vtipných, většinou satiricky přiostřených dramat s náměty dobovými (Živnost paní Warrenové, Candida), historickými (Pekelník, Caesar a Kleopatra, Svatá Jana) či s úsměvným až sardonickým pohledem na aktuální otázky ženské emancipace a na viktoriánské představy společenských tříd (Pygmalion).Své hry Shaw tvořil podle své koncepce tzv. sociálně diskuzní komedie a přivedl na scénu dramatickou debatu, osvětlující ústřední myšlenku hry ze všech stran v náhlých a překvapivých zvratech. Novinkou byly také jeho důkladné předmluvy k tištěným vydáním jeho her, což jsou vlastně eseje o jejich hlavních myšlenkách a obsahují ostrou kritiku viktoriánské morálky a zbídačování člověka. Celým svým dílem Shaw směřoval ke kritickému hodnocení společnosti, kterou vidí pod zorným úhlem palčivých sociálních otázek a svého pokrokového zaměření.Roku 1925 obdržel George Bernard Shaw Nobelovu cenu za literaturu. Po smrti své manželky (1943) začal Shaw postupně ztrácet zájem o vlastní život, snižoval pracovní tempo a nakonec roku 1950 zemřel ve své venkovské vile ve střední Anglii, kde žil od roku 1906.

 drama - komedie

 romantická hra o pěti dějstvích

 název díla pochází z řecké pověsti (sochař udělá krásnou sochu, zamiluje se do ní a vyprosí jí u bohů život)Satirická protože Shaw se k tomuto příběhu inspiroval v antice u Ovidia, tím že převedl antický příběh do moderní doby, do Anglie své současnosti - z toho napětí mezi antickou vzpomínkou a moderním světem vytěžil řadu skrytých i méně skrytých vtipů a narážek.

Duchaplné, vtipné dialogy. Diskuse o vztazích muže a ženy, o morálce

Hlavní stylotvorný prvek je ironie. Autor chápe ironii jako prostředek k tomu, aby s vtipem, nadhledem a elegancí bez hořké jízlivosti vystavil kritice špatné vlastnosti lidí, společenské konvence a předsudky, které považuje za hloupé a nebezpečné. Ironie mu také umožňuje vyhnout se laciné sentimentálnosti a přidává hře na zábavnosti.

Postavy:

Henry Higgins - samolibý profesor fonetiky, starý mládenec, zájem o vše co může být předmětem vědeckého studia, ale o citový život lidí se nestará, věří, že je to on, kdo z květinářky vytvořil okouzlující dámu

Líza Doolitlová - její proměna se stala hlavně díky ní - vlastního zrání, rozvinutí schopností a pílí. Pouliční květinářka, přirozenost, bystrost, půvab - citová při opětování lásky Fredymu, ale on sám pro ni zdaleka není ideálním partnerem, ona ho svou citlivostí a přirozenou inteligencí několikanásobně převyšuje. Emancipovanost a morální převaha nad světem vyšší společnosti.

Plukovník Pickering - Higginsův přítel, více galantní než Higgins, fonetiku obdivuje, ale nevyučuje, bezstarostný

Fredy - nemajetný, trochu hloupý

Otec Lízy - pan Doolitle - popelář, svérázný typ, přizpůsobivý konvenčním mravům vyšší společnosti - přijímá od Higginse peníze za to, aby propagoval mravní konvence, kterými přitom sám předtím pohrdal.

HLAVNÍ MYŠLENKA:

Kniha ukazuje, jak je obtížné, aby se člověk z okraje společnosti dostal mezi smetánku, protože pouze změna chování a vyjadřování nestačí.

JAZYK:

Příběh je postaven, na srovnávání pouličního jazyka londýňanů a královskou angličtinou nejvyšších kruhů.

Často tam jsou používána hovorová, někdy až vulgární slova. Myslím, ze to slouží k většímu přiblížení diváka/čtenáře k postavám a k prostředí, ve kterém postavy žijí. Pan Shaw vlastně uvedl tento druh angličtiny na jeviště. Je to psáno velice vtipně. Pan Shaw je považován za mistra dialogů. Dokázal je dovést do dokonalé pointy a to nejen v Pygmalionu.

Postavy

v dramatu se vyskytují dialogy a dlouhé (někdy i celostránkové) scénické poznámky, v nichž se často objevují podrobné popisy lidí i míst; jednotlivá dějství jsou rozdělena na repliky tvořící dialogy

kniha je psána hovorovou řečí

hlavním prvkem knihy je ironie, pomocí níž autor kritizuje společenské konvence, předsudky a špatné lidské vlastnosti

• kontrast mezi chudými a bohatými, jejich řečí, chováním i stylem života; lidé z nižších vrstev mluví londýnským dialektem - tzv. cockney
• na začátku knihy autor ukazuje, jak má chudá vrstva obyvatel špatnou výslovnost a polyká slabiky
• v knize nechybí ani odborné názvy a přirovnání
• místy tu jsou hyperboly, jako např. Jela jsem taxíkem milionkrát. nebo metafory

Inspiraci ke své neslavnější komedii nalez autor v Ovidiových Proměnách.

Hra odkazuje k příběhu o Pygmalionovi, který vytvořil sochu krásné dívky, do níž se zamiloval. Svoji láskou dívku oživil a dívka jeho city opětovala. Shaw tento příběh přenesl do Anglie své současnosti.

Dílo bylo inspirací pro vznik jeho muzikálové verze - My Fair Lady (režie F. Loew).

Také inspiroval Vančurovu hru - Josefina

Také jeho politický spis Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu parafrázoval P. Tigrid v knize Průvod inteligentní ženy po vlastním osudu.

1. DĚJSTVÍ:

O půlnoci za velkého deště se pod pilířem kostela sv. Pavla tísnilo několik návštěvníků divadla, kteří čekali na kočár. Kromě rodiny Eynsford Hillových - paní, dcery a syna Freddyho, se tu schovává ještě elegantní pán, kterému zrovna mladá květinářka nabízí kytičku.
Tuto situaci pozorně sleduje ještě jeden pán se zápisníkem. Mezi ním a květinářkou začne malá šarvátka, protože si ona myslí, že je policista. K překvapení přihlížejících se z něj vyklube profesor Higgins zabývající se fonetikou, jehož zrovna zaujal přízvuk mladé Lízy Doolitlové, která pochází z Lisson Grove. A když se z elegantního muže vyklube pan Pickering, autor knihy o indickém nářečí, odejdou oba muži společně na čaj a Lízu opustí.
Ta si ale velmi dobře pamatuje Higginsova slova, že by i z takové obyčejné malé květinářky dokázal do 6 měsíců udělat dámu na úrovni a za utržené peníze si bere taxi na Wimpole Street.

2. DĚJSTVÍ:

Do Higginsova domu na Wimpole Street přijíždí Líza a nabízí mu šilink za učení jazyka. Profesor tuto celkem směšnou nabídku přijímá spíše jako zajímavý experiment a vsadí se s Pickeringem, že on jí naučí mluvit, zatímco Pickering přispěje finančně.
Pak Higgins nakáže své služebné paní Pearcové, aby Lízu umyla a spálila její staré šaty. Učení může začít i přes výhrady paní Pearcové a příchod pana Doolitla, popeláře s nesmírnou výřečností, který dokáže z Higginse dostat 5 liber, aniž by jej urazil.

3. DĚJSTVÍ:

Po několika měsících intenzivního učení výslovnosti a gramatiky přichází pro Lízu první zkouška v podobě návštěvy matky prof. Higginse. V tento den do jejího salonu má ještě přijít paní Eynsford Hillová s dcerou Klárou a synem Freddym.
Do tohoto konzervativního prostředí přichází Líza, která bohužel zatím umí mluvit pouze o počasí a zná pár zdvořilostních frází, ale při rozvinutí konverzace spadá tématy zpět tam, kde byla. Svou dokonalou výslovností obohacuje slova lidová až argotická, což mimoděk oživí velmi nudnou konverzaci a navíc se ještě do Lízy zamiluje Freddy. Paní Higginsová si jí pro její upřímnost oblíbí.

4. DĚJSTVÍ:

Společnost tří (Líza, Higgins, Pickering) se vrací z dlouhého programu obsahujícího operu a zahradní slavnost. Pánové se mezi sebou dohadují o svém úspěchu, navzájem se chválí a přitom ani nevidí, že je Líza smutná. Poslouchá jejich vychloubání, zatímco v ní roste zlost, která vyvrcholí návratem Higginse pro papuče.
Dívka mu je totiž hodí na hlavu a tím začíná jejich hádka. Líza chce od něj uznání svých zásluh na společném úspěchu, on v tom vidí pouze vlastní usilovnou práci a vlastní námahu, ona hořekuje nad svou budoucností, kterou si Higgins nikdy nedokázal představit, ani se jí nezabýval. Nedokáže pochopit, že jej má ráda (možná jej i miluje), ale nedokáže s ním ani Pickeringem zůstat, protože se jí nelíbí postavení panenky na hraní.
Její situace se navíc odráží v případu jejího otce, který se díky Higginsovi stal z popeláře boháčem. Přesto je nešťastný. Jako chudý se narodil a žil, avšak s bohatstvím přišly nové problémy, na něž nebyl připravený. Ze světa se náhle vyhrnuli příbuzní, o nichž ani nevěděl, každý z něj vysává peníze. Rád by se vrátil, ale proč utíkat zpět do bláta? Tak i Líza znalá možností správné mluvy se již nemůže znovu stát obyčejnou malou prodavačkou květin, protože již do tohoto prostředí nepatří.

5. DĚJSTVÍ:

Druhého dne přiběhnou do domu paní Higginsové profesor s Pickeringem, kteří hledají Lízu. Večer se sbalila a odešla neznámo kam. Paní je nechá chvíli v nejistotě, vyčte jim jejich hloupé počínání a jejich chování k Líze, a pak jí zavolá dolů. Večer totiž odešla k ní.
Líza Doolitlová jim vysvětlí, že se z ní stala dáma pouze díky Pickeringovi, jenž se k ní vždy choval s úctou jako k dámě, i když byla pouhou prodavačkou na ulici. Oproti němu Higgins ji vždy bral jako součást svého nábytku, který mu nosí papuče a připomíná mu schůzky. Nikdy Lízu nebral jako lidskou bytost a povětšinou byl hrubý jako lidé z ulice. Profesor si nedokáže připustit, že by k někomu mohl něco cítit a proto ani Lízu nepřesvědčí, aby zůstala.
Na scénu přichází pan Doolitle ve svatebním, neboť se zrovna bude ženit a shání někoho na svatbu. Zatímco se všichni připravují na svatbu, Higgins se snaží Lízu přemluvit. Je přesvědčen, že se bez něj nemůže obejít, oproti tomu by jí však nejradši přisoudil nějakému diplomatovi, aby bylo vidět, jak je dobrý učitel. Za ty měsíce se tak ponořil do svých snů a představ, že zapomněl vnímat realitu. Proto se nesmíme divit, že si dívka volí snazší život s chudým Freddym v malém květinářství za peníze jejího otce, než podřadné postavení služky v domě Higginsově.
Poslední scéna se dá vykládat mnoha způsoby, protože Higginsova neochvějná jistota v Elizin návrat je buď výrazem znalosti její osoby nebo pomatením mysli.