Božena Benešová

* 30. 11. 1873 v Novém Jičíně

† 8. 4. 1936 v Praze

Autorka povídek a románů s psychologickým akcentem, básnířka a literární kritička, její dílo často obsahuje kritickou analýzu maloměstské společnosti, líčí revoltu mladých lidí proti konvenci a klade otázku pozitivních hodnot lidského života; těžiště jejích próz je v analýze charakterů a elementárních lidských vztahů.

Počátky její literární tvorby spadají už do 90. let 20. století. Od roku 1908 žila v Praze, kde se živila přispíváním do různých časopisů. Vliv na ni z jejích současníků měli zejména Růžena Svobodová a František Xaver Šalda, spolupracovala s nimi například v České kultuře a Lípě. Od roku 1926 vedla konverzační německé kroužky v Křesťanském sdružení mladých žen YWCA - zde se seznámila s mnoha ženami, se kterými zůstala v kontaktu až do své smrti. (tzv. kroužek dívek Boženy Benešové)

Z její umělecké tvorby se za nejvíce zdařilé považují zejména její povídky. Tématem, kterým se Božena Benešová ve své tvorbě celoživotně zabývala, bylo dětství, její texty taky často obsahují autobiografické prvky.

Za svého života nebyla jako spisovatelka všeobecně známá (přestože třeba Šalda v ní viděl velký potenciál), největšího uznání se jí dostalo až za její poslední povídku, kterou je právě Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová.

Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová

Tou zakončila Božena Benešová spisovatelskou kariéru. Jako těžce nemocná ji v posledních měsících svého života nadiktovala přítelkyním z YWCY a zemřela několik dní po jejím dokončení. Povídka nejprve vycházela na pokračování v časopise Eva od 1. listopadu 1935 do 1. května 1936. Knižně se poprvé objevila na podzim roku 1936. Povídka je rozdělena do 12 kapitol, děj se odehrává na 4 místech maloměsta Panova a vystupují zde 4 hlavní postavy: Věra, Jaroslav, babička a pan Láb. Jak sama Benešová prohlásila, její poslední povídka je surrealistická. Je komponována do dvou disharmonujících tónin snu a skutečnosti. Ty ale přesto splývají, prolínají se a tvoří celek.

Žánr dívčího románu

Povídka je někdy považována za dílo spadající do literatury pro mládež, vymykala se však tehdejší podobě tohoto žánru. Ve 20. a 30. letech 20. století je pro literaturu pro mládež stále typická jistá didaktičnost, dále se v ní projevuje realistický směr se sociálním zabarvením. Příběhy byly často velice schematické, typická byla jasnost pojmů a charakterů postav. Tento typ literatury navíc tvořili spíše druhořadí autoři, kvantita tedy často převažovala nad kvalitou. Literatura pro dívky často vycházela ze sentimentálních příběhů vznikajících v 19. století nebo populární cizojazyčné literatury. Tyto prózy se snažily vyjít maximálně vstříc vkusu svých čtenářek, často vykreslovaly postavy i skutečnost jen povrchně - hlavní dívčí hrdinky tak byly idealizovány, postavy vůbec byly líčeny jako černobílé.

Povídka Boženy Benešové se od tehdejší produkce tohoto typu liší z tematického i formálního hlediska. Její příběh se může na první pohled zdát banální, avšak Benešová se vzdává konvenčního pojetí postav a schematické kompozice. Postavy mají velmi propracovanou psychologii a rozhodně nejednají dle očekávání, dobro a zlo zde nejsou odlišeny - přestože by si to hlavní hrdinka přála, odlišit dobro a zlo je podle ní "nejhlubší tajemství života". Obecně je tu na rozdíl od dívčích románů způsob vyprávění možná důležitější než to, co je vyprávěno. Působivosti dosahuje Benešová v povídce její pevnou kompozicí, využíváním několika úhlů pohledu, důležité jsou také dialogy a vnitřní monology postav, které výrazně posouvají děj. Podstatné je také užívání sugestivního, obrazového způsobu představení situace, který je stručnější, než by bylo lineární líčení toho, co se přesně odehrálo, navíc napomáhá k jisté náznakovosti, která činí příběh přitažlivějším.

Vypravěč

Benešová ve své povídce podle Gwóźdź-Szewczenko využila techniky úhlů pohledu (tzv. reflektor, jejím předchůdcem byl spisovatel Henry James) - v různých částech narace je popisovaný svět zobrazen tak, jak jej vnímá daný hrdina ze své perspektivy, což je v kontrastu s tehdy převládající technikou vševědoucího vypravěče. Vzniká tak relativita ve vnímání stejných jevů.

Pásmo vypravěče a pásmo postav se tedy prostupuje, čehož je docíleno i polopřímou řečí. Vedle sebe zde funguje auktoriální vyprávění (auktoriální vyprávěcí situace představuje vypravěče, který se osobně vměšuje do vyprávění, komentuje ho a je pro něj charakteristická vnější perspektiva), jedná se o subjekt popisující událost, ačkoli se neúčastní představovaného světa, je skrytý a nepoužívá interpretačních či hodnotících prostředků. Do toku jeho výpovědi je začleněno personální vyprávění jednotlivých postav, jež ukazuje událost tak, jak se jeví ve vědomí daného hrdiny.

Podle Moldanové je zde také zdůrazněn dialog a vnitřní monolog, který nabývá významu na úkor vyprávění, rozšiřuje rámec epického děje o moment vzpomínek (babička, pan Láb) a sebereflexí (Věra, Jarka). V dialogu jsou postavy tím, čím se jevit chtějí, do vnitřního monologu se prolíná jejich skutečná tvář. Povídka je spíše řetězcem situací, do kterých se Věra dostává, nikoliv akcí, proto je zde posílen proti dialogu vnitřní monolog. Dialog je hutný a budovaný spíš jako dramatické promluvy, než jako knižní "přímá řeč", je zde patrný smysl pro zvukovou kvalitu slova, pro rytmus a melodii věty.

Dialog autorka podle Liškové využila pro charakterizaci dvou generací, které se v prostoru povídky střetávají. Studentská mluva je argotická, obhroublá a dělena do krátkých intonačních celků. Nabubřelá stařecká mluva je znázorněna pomocí složitější syntaxe se spisovně konvenčními výrazy.

Hlavní motivy

Mládí je jedním z podstatných motivů povídky. Postava Věry je jedenáctiletá dívenka, která teprve vstupuje do puberty, žije bez rodičů pouze se svojí babičkou. Ač obě spatřují určitou jistotu ve svém snění, jejich světy se naprosto rozcházejí, postavy se nechápou. Věra se snaží nějakým způsobem pochopit svět a je na to v podstatě sama. Oporu najde až u druhé mladé postavy - z počátku namyšleně působícího Jarky - který jí jako první člověk doopravdy naslouchá. Autorka zde líčí mládí jako období lidského života, kdy se postavy učí porozumět světu, kdy se utváří jejich morálka apod. Podle Liškové je vlastně sbližování Věry a Jarky hlavní dějovou linií povídky, jejich jednotlivá setkání pak tvoří tematické vrcholy díla. Proto prý klíčová scéna - tedy Lábovo napadení Věrky a její sebeobrana - není v povídce líčena přímo, ale pouze v náznacích, zprostředkovaně, aby nerušila linku citového dobrodružství dvou mladých postav.

Podstatný je také fakt, že vypravování je někdy přímo zprostředkováváno dětským pohledem na svět - to když je vyprávěno z perspektivy Věry a Jarky.

Předpubertální zmatek, který Věra prožívá, vyúsťuje v touhu rozřešit životní záhadu. Hra na boží soud je podle Liškové jakousi pubertální fixní ideou a Věřina oblast představuje únik do samotářského snění. Věra zde splývá s Donou Elvírou, obě disponují vnitřním hlasem, který je varuje před nebezpečím. Z nijak zajímavých míčků se stávají don Pablo a don Pedro, zástupci dobra a zla a věčného boje mezi nimi. Benešová si zde pohrává se symbolikou barev, dobro je znázorněno modrým donem Pablem a zlo rudým donem Pedrem. Postava pana Lába je pak spojena se zlověstnou fialovou barvou, červená růže je erotická vzpomínka paní Lukášové, která je sama popisována jako žlutá, jako by se už sama stávala součástí staré zažloutlé fotografie, muž v zeleném klobouku se stává metaforou minulosti a naopak zelená zástěra cizinky symbolem výsměchu a potupy.

Moldanová ve své studii také zmiňuje několik teorií o tom, kdo byl Věřiným předobrazem. Jedna z teorií zmiňuje samotnou autorku v dívčích letech. Naznačuje to několik charakteristických detailů, např. jejich společná záliba v hádankách, či půda jako čtenářské útočiště. Nejvýrazněji se ale podobnost projevuje ve Věřině okouzlení slovy začínajícími na stejné písmeno. Na zemi spisovatelčiny pracovny byly za jejího života haldy sešitů popsané zdánlivě nelogickými řadami slov začínajících na stejné písmeno nebo slabiku. Na tyto sešity vzpomínaly i "dívky Boženy Benešové" a tvrdily, že na otázku, jaký mají význam, Benešová nikdy uspokojivě neodpověděla. Klíč k těmto sešitům může být právě ve Věře Lukášové: "Omdlít! Jaké je to zase krásné slovo! ... A jak je vůbec podivné, že všechna slova, která začínají s "o", jsou tak význačná, že při nich člověka napadá hned tolik věcí: Othello, Orinoko, ochránce, obránce, olbřím - a především oblast! Oblast! Oč je to krásnější, než kdyby se řeklo kout nebo i vznešeně: zátiší."

Dobová recepce

Ačkoli byla tvorba Boženy Benešová bohatá, ke čtenáři pronikala jen těžko. Výjimku tvořila právě Věra Lukášová - dostalo se jí vřelého přijetí jak ze strany odborné veřejnosti, tak ze strany čtenářstva.

Pochvalně se o povídce vyjádřili např. Arne Novák, Vilém Závada, Bedřich Fučík či František Křelina. Shodli se na tom, že autorka zde své oblíbené téma mládí dovedla k dokonalosti, a zmiňují se také o dokonalosti formální, která byla dosažena usilovnou prací, talent Benešové popisuje Bedřich Fučík jako těžký a analytický. Dílo je podle něj kladené chladně a bez efektu jako dílo přesného diagnostika.

Povídka se dočkala i zdramatizování E. F. Burianem a s úspěchem byla hrána v D 37. Byla také zfilmována.

Zdroje

Prameny

Benešová, Božena (2015): Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, in BB: Prózy, eds. Zuzana Jürgens a Marie Havránková (Brno: Host), s. 265-326

Fučík, Bedřich: Krásný závěr, in Eva 8, 1. 5. 1936, č. 13, s. 13

Křelina, František: Kruté mládí, in Venkov 32, 22. 4. 1937, č. 95, s. 7

Novák, Arne: Poslední povídky Boženy Benešové, in Lidové noviny 44, 18. 10. 1936, č. 523, s. 9

Závada, Vilém: Poslední kniha Boženy Benešové, in Listy pro umění a kritiku 4, 1936, s. 304-306

Odborná literatura

Gwóźdź-Szewczenko, Ilona (2009): Motiv násilí a kategorie dobra a zla v dětském vnímání světa. Na příkladě povídky Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, in J. Urbanec (ed.), Moje oči musely vidět...: Téma a motivy násilí v české a slovenské literatuře (Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta - Ústav bohemistiky a knihovnictví), s. 186-197

Lišková, Věra (1941): Význam témat mládí a dětství u B. B., in sb. Morava Arnu Novákovi, ed. Ivo Liškutín (Praha: Miroslav Stejskal), s. 212-239

Moldanová, Dobrava: Poslední povídka Boženy Benešové, in Česká literatura 22, 1974, č. 1, s. 45-59